Těžká služba s pamětí jak ementál (Autor: LatexVal)
Chtěla jsem vám říct... ehm... cože jsem to vlastně chtěla??
Těžká služba s pamětí jak ementál.
To, že za
pomínám na běžné věci, mě už celkem ani nepřekvapuje. Někam jdu, dojdu tam a vzápětí nevím, cože jsem to tam vlastně chtěla. Mnohdy se musím dvakrát vrátit, abych si vzpomněla. Někdy ani to nepomůže. Asi to většina z vás taky zná. Co není v hlavě, je v nohách. A proto asi mám nohy velký jako slon, abych to všechno uchodila. Zapomínám běžně na to, co jsem to chtěla koupit. Občas bezradně stojím v obchodu a vím, že doma na tom lístečku s nákupem byly zaručeně napsaný tři věci. Nevzpomenu si a tak nějaký tři věci prostě koupím. Těsně vedle. No nevadí. Už nejsem nejmladší a paměť, ta mrcha nekamarádská, občas zlobí. Taky by potřebovala asi nasekat. Ale jak to technicky provést, abych neměla z hlavy cucky? :-)
To by ale nebylo to nejhorší. Zapomínám, já ostuda nehezká, i vzhledem k mému Pánovi. Dostanu úkol, splním ho, na to moje paměť ještě sahá, ale.. ejhle, je problém, protože jsem jaksi milostivě zapomněla Páníkovi napsat, že jsem úkol splnila. Je to strašné? Ano! Jenže já jsem ve své hanebnosti došla ještě dál! Aby toho nebylo málo.... zapomněla jsem svého domíka na icq! Musela jsem si bleskově odskočit, zavírala jsem program s vědomím, že jsem v cukuletu zpátky. Jak krásné předsevzetí. To bych se ovšem nesměla do náhlé povinnosti zabrat natolik, že jsem na svého milého prostě zapomněla. Deset minut? Ne. Dvacet? Ani to ne. Bylo to daleko strašnější. Nechala jsem ho tam čekat věčnost a vzpomněla si na něj... no, vlastně už ani nevím, kdy jsem si na něj vzpomněla. Myslím, že se musel sám připomenout, kdyže se to vrátím, a pak mi to došlo! Jediný pocit, který mi zůstal z tohoto hanebného zavrženíhodného činu, byl neskutečný stud a pocit příšerného provinění! Postupem času tu ostudu, kterou si z toho nesu, necítím tak silně, ale...
A moje paměť? Je dál jako ementál... dál se mi kouří z uší a důležité věci se vypařují. Musela bych mít snad ucpané všechny otvory. Ale je pravda, že od té doby jsem na svého Vyvoleného už nezapomněla, a nebo si aspoň nevzpomínám, že by se tak stalo. A tak můj Pán nemusí složitě vymýšlet nějaké fígle a úkoly, za jejichž nesplnění by mě mohl uložit trest. Stačí si jen fikaně počíhat na zapomětlivou čubičku a „problém“ je hned na světě. Testuje mě a dává úkoly, které si nesmím nikam zapisovat. A já pak namáhám mozkový závity, že to musí být snad slyšet, jak mi to tam šrotuje, a přemýšlím, cože jsem to měla vlastně do té dvanácté udělat. Zatím se mi nestalo, že bych si na to nevzpomněla, ale ani nevíte, co to dá občas práce! Na druhou stranu to má i své výhody. Překvapení, které pro mě Pán neustále připravuje, může i po čase opakovat. Nikdy se mi totiž neokoukají :-) Třeba mě z toho HOSIPA (HOvno SI PAmatuju - pozn. autora) můj Pán vyléčí. Máme před sebou hromadu času a místo užívání tabletek na posílení paměti má důtky, bič a rákosku.
Chtěla jsem na závěr napsat nějaké poučení, ale zaboha si nemůžu vzpomenout jaké...
-V-