Namaluj nahotu (a pak si za to nes následky!)
Těžko říct, kdo byl první – a dohledat to už nejde. Ale jednou určitě poprvé na nějakém místě došlo k tomu, že kdosi s dobrým úmyslem vytvořil nějaké dílo, s rozzářenýma očima ho šel ukázat ostatním a oni mu řekli – fuj! Že by ses nestyděl! Nevíme ani (a nedá se to odhadnout), kdo a jestli vůbec někdo bude tím posledním nepochopeným. Každopádně podle dostupných pramenů se sex (a to dokonce za účelem sexuální stimulace neboli navození vzrušení) začal popisovat už ve 2. století a o dalších dvě stě let později vznikla z pera jistého Vátsjájany vědecká práce, která překonala všechny kritiky - Kámasútra... V té době to vypadalo, že nahota bude po vzoru starého Říma něčím normálním, přirozeným (ostatně, co je přirozenější, než nahé lidské tělo?). Jenže... To by asi bylo moc jednoduché.
Pár set let trvající chvíli to pak šlo tak nějak "samospádem", tu si do toho rýpl nějaký duchovní, tu se jako propagátor hříchu ukázal některý ze šlechticů - až přišel rok 1215... Tři roky po Zlaté bule sicilské spatřil světlo světa další dokument. Papež Innocentius III. spáchal Pravidla inkvizičního postupu. A bylo po všem. No, po všem... Dekameron (bude o něm řeč později) nebo nám všem asi známé Kladivo na čarodějnice jsou důkazem toho, že papežem vydaná Pravidla byla sice hezká (asi), ale i tak se našli ti, kteří byli toho názoru, že pravidla (nebo v tomhle případě Pravidla) jsou od toho, aby se porušovala. Pokud čistě náhodou nevíte - Kladivo na čarodějnice (tenhle román vyšel poprvé v roce 1487) popisuje inkvizitory jako sadisty a v jejich počínání hledá skrytý sexuální podtext. Církev se snažila i dál, neuplynulo století, aby se tehdejší obyvatelstvo nedozvědělo, co že vlastně nemá číst (že z drtivé většiny číst neumělo je věcí druhou). A tak v roce 1542 vydala Římskokatolická církev Index zakázaných knih, které papež považoval za škodlivé. Asi ho totiž rok předtím pořádně naštval jistý M. Buonarotti...
V roce 1541 se právě Michelangelo dozvěděl, že jeho freska Poslední soud, kterou v tom roce odhalili v Sixtinské kapli, byla označena za nemravnou. Na jednu stranu super, pane Buonarotti, ty vobrázky jsou technicky fajn, ale na druhou stranu… kdo to kdy viděl? Lidi vstávají z hrobů a míří do pekla úplně nazí! Role katolické církve v rozpoutání téhle kauzy je zřejmá už jenom z pohledu na letopočet. Nebyla by to ani církev té doby, aby si nepřisadila nějakou tu výhrůžku.
Papežův tajemník Biagio de Cesena to aspoň na první pohled zdůvodnil – přeci není normální, aby tolik naháčů bylo k vidění na tak váženém místě! Dobrá, kdyby si pan malíř tohle nakreslil u sebe ve špajzu, tak ještě snad, ale v kapli? Když si uvědomíme, v jaké době Michelangelo žil, pak byl de Cesenův přístup jakž takž pochopitelný. Papež Pavel III. měl víc rozumu (nebo nadhledu) a k honu na Michelangela se nepřipojil, takže naháči v Sixtinské kapli ještě nějakou dobu vydrželi. Až když v roce 1564 (ano, opravdu, fresku dokázala církev intenzivně řešit třiadvacet let) vydal koncil v Trentu nařízení, že to, co na malbě odporuje dobrým mravům, musí pryč. A tady už musel i Michelangelo ustoupit – genitálie dodatečně zakryl pruhy namalovaných látek.
Ale pozor – pornografie (porné, řecky děvka, grafein, zapisování nebo kresba) se objevovala dokonce v kostelích za přispění církve. A občas i s prvky drsného BDSM. Svatá Agáta byla znázorněna ve všech fázích jejího mučení – nejprve na skřipci, pak jí odřízli ňadra (ty jí sice Sv. Petr bleskově zahojil, ale bylo to takovým fofrem, že to na freskách v mnoha kostelích nestihli zachytit), a nakonec byla usmýkána na žhavých uhlících. Dodnes se tomu historici podivují, ale zkrátka – tohle prošlo. A procházelo běžně.
V době renesance, ve které si svoje malé peklo zažíval už zmíněný Michelangelo, měli potíže i další. Tizianovu „Venuši“ označil spisovatel Mark Twain za příšernost ještě v 19. století, kdy se upřímně pohoršil nad tím, že něco tak strašlivě obscénního někdo vůbec vystaví v galerii. Když Guttenberg vynalezl knihtisk, bylo šíření a potírání „necudností“ zároveň ještě intenzivnější. Třeba takový Dekameron. Boccaccio ho napsal v polovině 14. století, s psaním skončil v roce 1353. Dlouho se o tomhle souboru povídek moc nevědělo, ale pak přišel Guttenberg, začal tisknout a pár desítek let mrtvý autor se asi nestíhal otáčet v hrobě. Převor florentského kláštera Savonarola si udělal z Dekameronu táborák, na kterém si místo buřtů opekl i pár necudných tapisérií. Nevyhrál.
Jak nemám moc rád Francii a Francouze, je třeba jim přiznat i určitá pozitiva. Právě ve Francii totiž vzniklo tzv. Libertianství, jehož cílem bylo znovuzavedení určité sexuální svobody. Aby nedošlo k mýlce - ani libertianisté nepropagovali žádné velké orgie, ale spíš rozumný přístup k danému "problému". To všechno v době, kdy se už o kus dál - za Kanálem - řešil Shakespeare a jeho pohoršující Romeo a Julie. Láska mezi mladistvými, budiž. Ale to okolo! Jenže protože to Shakespeare napsal fakt hezky a na tehdejší dobu čtivě, začaly se i v Anglii ozývat hlasy, že by se snad aspoň trošičku... maličko... a pro jednou... mohlo oko přimnhouřit. Posuňme se do 17. století, kdy neznámý autor (je neznámý dnes, ale podle všeho byl v pudu sebezáchovy neznámý hned poté, co svoje dílo uvedl do oběhu) napsal Dívčí školu. Ta je považována za vůbec první pornografickou literaturu od dob starověku nebo možná první porno vůbec. A Donatien-Alphonse-François neboli Markýz de Sade... O tom snad někdy aspoň slyšel každý. Zavřeli ho, udělili trest smrti, který později přehodnotili a napařili mu za onen původně smrtelný delikt pokutu 50 liber... Znovu ho chtěli zavřít, zase jim utekl, chytli ho a šoupli do Bastilly. A tam začal tvořit. Vida - zase jsme u toho. Kdyby ho nechali běhat po lesích a tu a tam někoho zbičovat, nikdy by ty ohavnosti nenapsal. On to asi byl blázen (koneckonců, taky v blázinci skončil poté, co povykoval z okna své cely, aby Pařížani vzali Bastillu útokem), ale nejhorší je bláznům odporovat. Tedy, prý. Osobní zkušenost nemám.
Pokud jde o přístup k nahotě, bylo zajímavé sledovat, jak se lišil církevní přístup k ní pro „obyčejné lidi“ od přístupu pro ty povolané. Na stěnách Saly di Constantino byly v srdci samotného Vatikánu malby Giulia Romana, žáka Rafaela Santiho. Jeden kopulující pár vedle druhého. Mohli je ovšem vidět jen papežovi hosté, případně papež sám. Markus Antonio Raimondi se zřejmě objevil mezi oněmi hosty, protože se nechal inspirovat a vydal v roce 1524 soubor rytin s názvem Šestnáct poloh. Sex ve své nahotě se na rytinách rychle ujal a podle dobových pramenů bylo možno „obrázky najít i na místech, kde by to člověk očekával ze všeho nejméně, tedy i u papežského dvora“. No, nejméně… Mě to tedy osobně moc nepřekvapuje. Až když se začalo šuškat o tom, co všechno si duchovní dopřávají, zakročil kardinál Geiberti, v té době ve funkci papežského cenzora. Všechno zničit – obrázky i štočky, Raimondiho zavřít a každému, kdo by zkoušel dotisk, pohrozit smrtí. Skvělé řešení… Jen zase jaksi nedotažené do konce, protože Romano, který vlastně všechno původně namaloval na zdi kaple, do vězení jaksi nemusel. A to nejen proto, že ho chránil vévoda di Gonzaga z Mantovy. Spíš proto, že by papež neměl co ukazovat návštěvám - historické prameny uvádějí, že původní malby vydržely ještě čtyři desítky let po radikálním zákazu jejich reprodukcí.
Prošlo i pár století, kdy byla nahota v malbě jako taková přijímána zase relativně normálně. Botticelliho 
Zrození Venuše (viz obrázek) nebo Corregiova Danaé (1531) už nebyly nijak nepatřičné. Prase aby se v tom vyznalo…
Velký průšvih přišel ovšem s vynálezem fotografie. Vyrobit obrázek nahoty nebo nedejbože sexuálního aktu už netrvalo měsíce, ale stačilo udělat „cvak“, pak chvíli máchat desku v kaluži chemikálie a prasárna byla na světě. A tak vznikaly organizace, které sdružovaly ctěné otce od rodin, matky, obchodníky, učitele, kováře, pekaře… zkrátka všechny normální lidi… a které měly za cíl tohle odmítat. A pak film. Juj, tady už ani písmenka nestačí, co všechno se spustilo s vynálezem filmu. Jenže to už je zase na jiný článek...
Zvláštní. Když si uvědomíme, jaký byl vztah k nahotě v antice a ve starém Římě, pak je posun v některých fázích lidské existence opravdu pochopitelný jen těžko. Kdo ví, kam by se ale civilizace ubírala, kdyby tenhle prudérní a hodně konzervativní směr neměl navrch. Třeba by došlo k totální devastaci všech hodnot, kdo ví… Ono ale asi i v téhle oblasti platí – všeho s mírou. Svatý Augustin, který v roce 368 přijal křesťanskou víru, pak hlásal, že sex je součástí božího trestu za prvotní hřích a že je lepší se vyhýbat ženám vůbec. Co k tomu dodat… Když si člověk přečte, že v 7. století byly pro obvyatelstvo vydávány tzv. Knihy pokání, které obsahovaly nařízení ohledně sexu (nikdy ne ve středu, v pátek nebo v neděli, nikdy ne nazí, vždy jen v misionářské pozici a za účelem plození dětí), tak vás nemůže nenapadnout nic jiného, než otázka – proč se energie, věnovaná na usměrnění takových věcí, nevěnovala na smysluplnější činnosti? To samozřejmě nešlo o knihy tištěné, jen jejich napsání a opsání muselo stát takového času a energie… Lidé v té době věřili všemu možnému. Třeba tomu, že Slunce obíhá kolem Země, že se spousta chorob nedá léčit nebo tomu, že veškeré sexuální nepřístojnosti organizuje Satan v koalici s různými démony. A to bylo potřeba léčit, třeba i ohněm… Znova si pak uvědomíte, jaké štěstí jste měli, když jste se narodili ve 20. století a ve střední Evropě… A na druhou stranu, utekli jsme tomu jen o fous (Za pornografickou literaturu dle Seznamu nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury v lidových knihovnách v ČSSR byla považována literatura mravně zvrhlá, kdež líčení přesahuje v míře nemorálnosti naturalismus) a někteří z nás ani o ten fous ne... O to víc ci to užíváme teď... a třeba se i hrdě hlásíme k tomu, že nám sex opravdu něco říká...