Boj s drzostí (Autor: Černý Plamen)
Už zase. Dosedli ke stolu v restauraci a předsevzetí bylo to tam. Tentokrát to bude "24/7", i když vlastně spíš 21/1, protože víc času na sebe neměli. Tohle si řekli předtím, než začalo oněch pár hodin, které si oba vždycky dokázali náramně užít. Zkusit to, o kousek to někam posunout. Jenže, přišla večeře... a protože on seděl na druhé straně stolu, zřejmě měla pocit, že na ní nemůže. Drzosti. Ty ona umí. Vždycky a za každých okolností. Jsou chvíle, kdy si není schopná vzpomenout na to, jak se jmenuje a co měla před pěti minutama k obědu, ale to, jak si pustit pusu na špacír, na to pamatováka má. Potvora.
Vyšel ven, na vzduch. Nadechnout se, uklidnit se. Ještě před pár měsíci by to řešil jinak - zahrál by uraženýho, připomněl jí, co slíbila. Teď ne. Vrátil se zpátky.
"Kde jsi byl?"
"Venku," odpověděl stroze a nehodlal to dál rozvádět. Ignoroval její opakovaný dotaz, položený tónem, který jakoby říkal - já vím, žes byl venku, abys to rozdejchal. On věděl, že tam ten tón je a ona nejspíš věděla, že to ví. Pohodila vzpurně hlavou.
Zaplatili. On šel zachmuřeně ven, ona dva kroky za ním.
"Dojdu si ještě na záchod," oznámila mu. A zdržela se tam snad o pět minut déle, než bylo nutné. On zatím seděl a vyměňoval si pohledy s trojicí holek u baru. Ty si předtím nevšimly, že tam není sám, a posílaly další provokace. ´Tak co, troufneš si nás oslovit, nebo budeš jen čumět?´ Netrápilo ho to. V hlavě měl plán. A ten zrál s každou sekundou, kterou musel čekat.
"Kam půjdeme?", zeptala se a on si uvědomil svou výhodu. Nezná to tu, mrška.
Kousek od restaurace byl park. Tmavý, pochopitelně. Jak taky jinak, v deset večer, na konci října. Zatlačil jí k jedné z laviček.
"Sedni si!" přikázal. A než stihla něco namítnout, sundal si bundu a položil jí na studenou lavičku. Zůstal tam v té říjnové noci stát jen v triku, ale jemu to nevadilo. Sám o sobě často říkal, že má rád studený odchov. Zato jeho čubička... mávl v duchu rukou.
Sedla si. Pravda, musel jí trochu pomoci chycením za vlasy, ale to už cítil, že její vzpurnost o kousek povoluje. Rozepnul si kalhoty. Už jsem tu v tričku a teď si svlíkám ještě tohle, v říjnu, ušklíbl se v duchu, ale to už jí za její nádherný vlasy popadl znovu.
"Tak podívej... Pokud si chceš hrát," řekl a strčil jí polonaběhlý penis do pusy. "Pokud si chceš hrát, tak... to ... dohraj... do... konce..." Hlavu si natlačil proti svému rozkroku a ty pauzy mezi posledními slovy měly svůj význam. Soustředil se v nich na to, aby pocítila přírazy jeho tvrdnoucího péra až v krku. Škubl za její vlasy tak, že se jí hlava zvrátila zpátky.
"Jasný?" Ani se nemusel ptát, odpověď stejně nedostane. Jednak čubička popadala dech - a jednak tam byla ještě její vnitřní pýcha a hrdost, související s předchozím vzdorem. Neviděl jí, ale natolik jí znal, aby věděl, že se tak lehce nevzdá. Ale nechtěl ten vzdor lámat za každou cenu. Ne teď a ne tady. Ještě jednou použil její pusu, měl na to v té chvíli chuť... bylo tam příjemně teplo a on vnímal jazyk, hrající si s jeho žaludem.
"Vstávej," přišel další stručný pokyn. Tentokrát nebylo potřeba mu pomáhat škubnutím za vlasy, ale přesto to udělal. Šli. Ven z parku a pak kolem tří dalších bloků. Po očku vnímal řeč jejího těla a hodnotil, nakolik bude ještě potřeba připomínat, jak mají rozdělené role. Měl rád, když to nebylo potřeba, ale byl smířený s tím, že jeho subinka - a při pomyšlení na to, že tahle nádherná holka vedle něj je opravdu JEHO SUBINKOU, se usmál - to prostě tak má. Občas je svá.
Přišli k němu domů. Svlékla si bundu a zamířila do koupelny.
"Nevylejzej, než ti řeknu, ok?" houkl na ní přes zavřené dveře. Sice tušil, že jí to bude chvíli trvat, ale taky věděl, že jakmile jí tohle řekne, požene jí zvědavost ven. Taky jo, osprchovala se v rekordní době. A už se ozývalo nesmělé ťukání na dveře koupelny. On mezitím přinesl z kuchyně jídelní stůl a připravil další hračky. Ťukání neustávalo. Stůl už byl dávno na místě, ale proč jí trochu toho ťukání ještě nedopřát, že? Znovu se usmál, když si představil rarášky v jejích očích... Bavila ho její hravost.
"Tak pojď, ale zavři oči," řekl a vedl jí do pokoje. Tam jí opřel o stůl a než se mohla vzpamatovat, měla přivázanou jednu svou nohu k noze stolu. Nejdřív koleno... pak kotník. A vzápětí druhou nohu. Na druhé straně desky plály dvě svíčky, které dokreslovaly atmosféru tmavého pokoje, ve kterém toho v té chvíli moc dalšího neexistovalo. Jen oni dva, stůl, provaz. A ty svíčky.
Proklel sám sebe, že provaz, kterého koupil snad 16 metrů, ještě nenařezal. Ale vždycky, když se k tomu chystal, mu to přišlo líto - už delší dobu si brousil zuby na pořádné vázání - a na to jsou krátké provazy k ničemu. Na ruce jí nasadil kožená pouta s očky. Nejdřív levá ruka... protáhnout provaz, pořádně utáhnout kolem protilehlé nohy stolu. Pak pravá ruka. Ležela na desce stolu, ruce natažené dopředu. Znehybněná. Poodstoupil a díval se na hru stínu, které plamínky svíček vytvářely na jejím skoro nahém těle. Uvědomil si, že ani neví, jestli za poslední minuty něco řekla, nebo jestli jen mlčela. Pohladil jí po zadečku. Zmáčkl ho. A sáhl po rákosce, připravené hned vedle stolu.
Měl v té chvíli velkou chuť jí přepsat na zadek to večerní zlobení, ale bylo by to až příliš jednoduché. A prvoplánovité. Navíc si znova uvědomil, jak ho vzrušuje. Respektive - jeho ztvrdlý penis mu to připomněl. Vzal si jí. Bez okolků, tvrdě, ale jen krátce. Nebylo kam pospíchat.
V dalších minutách střídal rákosku, důtky a svoje péro, používal jí podle toho, jak a na co měl zrovna chuť.
Zapnul počítač a našel svoje oblíbené porno. Ne snad, že by ho potřeboval, ale provokativně pustil zvuk do bedniček a tušil, že se ta potvora v provazech kroutí a bojuje s tím, aby z ní nevypadlo: ´Já to chci taky vidět!´. Neřekla to. A on věděl, že v té chvíli už tam ten vzdor není. Že už je tam jen pocit... pocit přítomnosti. Vnímala ho, stejně jako on vnímal jí.
Uplynula hodina, možná dvě. To ví snad jen čert, kterému oba upsali duši. Ten čas v takových chvílích nabírá zvláštní, neodhadnutelné tempo.
Sáhl do tašky s hračkami a vyndal silikonovou hračku s přísavkou. Prásk! Lekla se, jak jí červenobílé péro přistálo těsně před obličejem.
"A teď u toho ještě kuř, děvko," pobídl jí. Postavil se za ní, nasadil svého ptáka na kraj její tekoucí kundy a díval se, jak se její hlava pomalu hýbe nahoru a dolů. Dávala si záležet. Věděla, že ho ten pohled vzrušuje. Chvilku si ten pohled užíval, ale pak prudce přirazil... Jen hekla.
Znovu jí chytil za vlasy a začal jí tlačit hlavu proti umělákovi. Zrychlovala, stejně tak on zrychloval tempo svých přírazů. Dospělo to až do naprosté zběsilosti, obojí. Její kouření umělého ptáka a jeho šukání. Dost. Ještě jednou dost. Ještě jednou přestal.
Ještě přišla řada na to, aby se její natěšená prdelka dočkala svojí dávky spanku. Rákoska, důtky a ruka vykonaly svoje. Zadeček se zbarvil do červena, což ve tmě sice neviděl, ale s naprostou jistotou to vycítil. Pohladil jí po horké kůži, postavil se za ní... a s jakýmsi zvláštním smyslem pro vnímání detailů si vychutnal těch dalších pár minut. Oči mu putovaly z jejích vlasů na ruce, dlaně střídavě hladily její zadeček a přitahovaly provaz, který jí vedl křížem i přes záda... ´Jako klisnička v postroji,´ pomyslel si. A i když ho pony-play nikdy nebralo, i na tomhle si našel kousek vzrušujícího. Sledoval pouta, provazy, její bezmoc... zrak mu klouzal rychleji a rychleji z jednoho místa na druhé... Pak, když už se střípky vzrušení začaly nebezpečně slévat do sebe a hrozily výbuchem, se stačilo předklonit... zabořit nos do její nádherný vůně...
Nechal stahy svého penisu doznít v její pulzující kundě, která jakoby chtěla vyždímat jeho šťávu do posledních kapek. Obvykle mu v takových chvílích moc nesloužily nohy, teď byl vděčný za to, že se může opřít o stůl. Přesto téhle opory využíval jen pár sekund, než mu došlo, že to je zbytečnost. Nechtěná zbytečnost. A že musí udělat to, co mají oba rádi: uvolnil se a položil se na ní...
"Jsi... neuvěřitelná," vydechl a pohladil jí po vlasech. Tlukot jejího srdce, který cítil, mu byl tou největší odměnou...