15.09.2011 -
Jeden pražský hotýlek, jedna záříjová noc. Sice jsme si v posledních dnech užili jeden druhého relativně hodně, ale to neznamená, že jí chceme promarnit. Na to jsou chvíle s čubičkou až příliš neopakovatelný, než abych je nechal jen tak proklouznout mezi prsty. Vysprchovala se a najednou stála přede mnou. V bílém hotelovém županu, jehož barva v matné záři dvou malých rozsvícených lampiček ostře kontrastovala s jejími nádhernými černými vlasy. Usmála se, vzala do ruky sklenku červeného tramínu a v očích jí zahráli čertíci, které tam vídám tak rád. Napila se, položila víno zpátky na stolek a oblízla si rty, aby ani kapka nepřišla nazmar.
Pokračování tady