Poslední dobou jsem svého Pána trošku zlobila. Vygradovalo to tím, že mi zakázal, abych mu volala. A co víc! Dovolil mi na každý den jen dvě smsky pro něj. To je vždycky pro mě velký trest, když omezí komunikaci. Po nějaké době se mi po něm začne neskutečně stýskat. Myslím, že si to asi moc dobře uvědomuje. Dny, kdy je komunikace mezi námi omezená, nedělám nic jiného, že na něj myslím. Dnes jsme se měli vidět. Strašně jsem se těšila!! Tak, jak snad ještě nikdy ne. Po těch všech dnech, po tom trápení, kdy jsem neslyšela jeho hlas, jsem si říkala, že bude dnes konečně konec. Dokonce jsem si vzala do práce i obojek. Většinou mi ho nasazuje můj Pán a nebo dává příkaz, abych si ho vzala. Tentokrát jsem ho chtěla překvapit, že až za ním půjdu, budu ho mít už na krku.
Kolem třetí hodiny mi přilítla smska: „Dnes mi nedáš nic, nepřijedu.“ Jako břitva se mi ta věta zařízla do srdce. Chtělo se mi brečet! Sakra! Tolik jsem se těšila! Už už jsem se cítila v objetí Pána, jak se mu schoulím do náruče a bude mi dobře. Všechny smutky pominou. A najednou je všechno jinak.
Vytáhla jsem z tašky obojek a utekla na záchod. Tam jsem se schoulená na bobku mazlila s tím kouskem kůže. Nádherně voní. Bořila jsem nos mezi očka obojku, hladila se s ním po tváři. A za zavřenýma očima jsem si představovala, že to dělá můj Pán. Bylo mi ukrutný smutno! A potom obojek putoval na můj krk. Řádně utažený. Abych po zbytek pracovní doby a vlastně i po celý večer cítila, že jsem svému Pánovi blíž, než tomu ve skutečnosti je.
A protože mám dnes už vyčerpaný limit sms, nemůžu ani svému Pánovi napsat, jak mi chybí. Jak ráda bych před ním poklekla a provedla ten náš rituál - nadzvednutí vlasů, sklopení hlavy a čekání na to, až si mě zase obojkem osvobodí.... a následný polibek do dlaní by ho přesvědčil o tom, co pro mě znamená...
-V-