U okna (Autor: Černý Plamen)
Jeden pražský hotýlek, jedna záříjová noc. Sice jsme si v posledních dnech užili jeden druhého relativně hodně, ale to neznamená, že jí chceme promarnit. Na to jsou chvíle s čubičkou až příliš neopakovatelný, než abych je nechal jen tak proklouznout mezi prsty. Vysprchovala se a najednou stála přede mnou. V bílém hotelovém županu, jehož barva v matné záři dvou malých rozsvícených lampiček ostře kontrastovala s jejími nádhernými černými vlasy. Usmála se, vzala do ruky sklenku červeného tramínu a v očích jí zahráli čertíci, které tam vídám tak rád. Napila se, položila víno zpátky na stolek a oblízla si rty, aby ani kapka nepřišla nazmar.
"Je tu vedro," povídá a pomalu jde k oknu. Nevím, nakolik si v té chvíli dává záležet na tom, aby mi dopřála pohled na její tělo - spíš si myslím, že ani trochu - ale já stejně chvíli jen stál a díval se. Došla k oknu, otevřela ho a opřela se lokty o parapet. Její zadeček v té chvíli vyloženě sváděl k tomu, aby dostal dvě, tři rány... ale ještě ne, ještě nebyl čas. Přišel jsem k ní, postavil se za ní a naklonil tak, abych mohl vnímat vůni jejich vlasů. Mírně naklonila hlavu.
"Myslíš, že v těch oknech někdo je? Někdo, kdo by se třeba díval," řekla tiše a bradou jemně pohodila směrem ven. Naše okno bylo do vnitrobloku a kolem mohla být velká spousta zvědavců. Čubička je stydlivá, ale jsou chvíle, kdy se v ní probouzejí chutě a touhy bez ohledu na všechno kolem. Stačilo těch pár slov... a všechno bylo najednou jinak. Realita byla ta tam. Val moc dobře ví, jak otevřít dveře do našeho světa, a jak mě do něj vtáhnout - pokud v něm už nejsem dřív...
"Děvko," zašeptal jsem jí do ucha. Odpovědí mi byl úsměv a zavrtění pánví, která se přitiskla blíž k mému rozkroku. "Děvko jedna... tak vydrž. Když už, tak ať je to s plnou parádou." Odešel jsem a pokusil se rozsvítit všechna světla, která v pokoji byla. Vzhledem k tomu, že jich tam bylo asi pět a každé s jiným vypínačem, byl to trošku problém, ale nakonec se i ten povedlo vyřešit.
"Ještě támhle," ukázala na poslední vypínač, stále ještě opřená o okno a jen tak ledabyle pootočená do místnosti. Tyhle chvíle miluju - není potřeba dlouze zkoumat, jaké má z té či oné věci pocity - tohle je jasná odpověď. Přišel jsem k ní a plácl jí přes zadek. Jednou, dvakrát - ještě přes župan. Ten rány pochopitelně hodně ztlumil, ale i tak bylo vidět, že začínají působit paseku v její kundičce. Po třetí ráně, která už dopadla na holý zadek, jen zasykla... Přišlo čtvrté plácnutí dlaní a pak už moje ruka putovala mezi půlky... a níž... Aby se přesvědčila o tom, o čem bylo stejně už dávno jasno. Mokro. Úžasný, fantastický a vzrušující mokro. V té chvíli mi bleskla hlavou vzpomínka na dobu, kdy jsme spolu začínali - a čubička tehdy po jednom večeru, kdy jsme se věnovali hlavně jejímu zadečku, se zasněným výrazem hlesla... Já budu asi spanková... Budeš, kotě. A mě to těší, což se dalo poznat po dalších několika plácnutích. Vzrušuje mě její reakce i samotný akt plácání... a protože jsme spolu ten den ještě nic neměli a vyčerpání z dnů předchozích bylo dávno zapomenuto, stačilo dalších pár lehkých plesknutí... Další předehra by byla naprosto zbytečná...
Podržel jsem jí nadzvednutý župan a vychutnal si její pohyby, kterými mi šla naproti. Od té chvíle, kdy se postavila k otevřenému oknu, uplynulo pár minut.... A před námi byl další z nádherných večerů. Večerů, který mě s ní nikdy nepřestanou bavit a fascinovat!