Září 2011: Vážíme si jeden druhého? - SOUHRN
Už jsem napsal celou řadu článků. Do novin, časopisů, ročenek, reklamních tiskovin. Mám za sebou přípravu jistého předvolebního projevu, šel jsem po slepé vývojové cestě a vydal sbírku básniček, psal jsem kritiku na film, odhad vývoje společnosti v jedenadvacátém století, články pro děti, seniory, maminky nebo řidiče MHD. Ale tohle – Téma měsíce září – je zřejmě ten nejtěžší oříšek. Je to oříšek už proto, že jsem tenhle článek chtěl pojmout objektivně. Jako souhrn toho, s čím jste přispěli do mlýna v diskuzi pod článkem. Jenže člověk má svůj názor a ať chce nebo ne, do tématu, které je mu blízké, se zkrátka asi promítnou. Nebudu moc filozofovat ani hodnotit. Respektive – pokusím se to nedělat.
Vážíme si jeden druhého nebo ne?
Šest slov, milióny názorů a desítky miliónů úhlů pohledu. Samozřejmě ne na našem webu, tady se jich našlo pár desítek, ale i z nich je patrné, jak je celá BDSM obec různorodá. Berme to očima většiny diskutujících. Úcty a lásky k druhému je v našem světě míň, než by bylo potřeba. Nechme stranou úvahy o tom, kdo nebo co za to může – jestli jsou na vině pseudodomíci, kteří znechutí subíkům jejich prvotní zkušenosti, jestli je to přirozený strach a nedůvěra nebo jestli je to všechno ještě o něčem úplně jiném. Na čem panuje naprostá shoda – a to nejen v diskuzi, ale i třeba při debatách na chatu: když už se potkají dva, kterým to „sedne“, je to skoro zázrak. Je to tak strašlivě, strašlivě vzácná věc, že je potřeba jí brát do dlaní jako motýla, který se na začátku podzimu chvěje zimou… S veškerým citem, s veškerou něhou, s veškerým srdcem. Tohle totiž stojí za to. Já to štěstí mám a upřímně a s plnou vahou říkám, že vím velmi dobře, jak moc to znamená. Takže jistota číslo jedna: dotkněte se nebe a už ho nepustíte.
Jistota číslo dvě se dá popsat asi takhle: tisíc lidí, 999 různých chutí. Cesta k tomu, aby si jeden druhého vážil, může vést i takovými oklikami, ve kterých by se druzí ztratili. Někdo to má o poznání duše a až pak o ničení těla, druhý na to jde z opačného konce. Neměli bychom odsuzovat nikoho, protože sami neznáme všechny cesty, které vedou do BDSM ráje. V diskuzi se objevily názory razantní, možná je někdo mohl vnímat i jako arogantní, povýšené, přezíravé. A taky je nejeden z čtenářů určitě tak vnímal. Ale zase: to, jestli si jeden druhého vážíme, se dá do určité míry poznat i podle toho, jak moc jsme tolerantní k názorům druhých. Pokud dotyčný neuráží a jen projevil svůj názor – jen odlišný od toho našeho – jsme oprávněni ho zavrhnout? Nemyslím si. Ne v diskuzi, která si dělá naděje na to, že si v ní budou lidi opravdu vyměňovat názory, argumenty.
Jaký má být subík?
Věčné téma. Pakliže jsem před chvílí psal, že na 1000 lidí je 999 chutí, tady je ten poměr přeci jen trochu jiný. Většina – a to většina výrazná – chce osobnost. Zase si neodpustím osobní pohled, a zase v něm budu mojí Val trošku lichotit. I když: to není lichocení. S oblibou používám termín, že to je jenom konstatování reality. Když se vám oddá osobnost, když si získáte důvěru skvělého človíčka, když můžete trávit večery a dny s někým, kdo má mozek a vlastní názor, a když v jeho očích čtete, že je mu s vámi krásně a že rány, které mu uštědříte, ho vlastně hladí na duši – to je opravdová odměna pro dominanta. To je dar, který dostává. Přiznávám: nikdy jsem nevyzkoušel tu druhou cestu. Nikdy jsem neměl otrokyni, nikdy jsem neměl onen příslovečný hadr. Neuměl jsem a neumím si doteď představit, že by mě to naplnilo. I proto se mi dost těžko píše o té druhé variantě. Dominant v rámci absolutních čísel na vrcholu pyramidy, subík prozměnu zakopaný až někde v Austrálii. Neumím to, neznám to. Chci si na to hrát, umím si představit třeba týden absolutního 24/7, umím si představit, že čubička prostě nedostane šanci na svoje nálady a pocity… ale jen na pár dní. Problémem současných subíků (mužského rodu především, ale platí to i o samičkách-subinkách) je dost často právě tohle… Ano, Madam. Jistě, Madam. Jak poroučíte, Madam. Jsem nula, Madam. Znám nejednu „Madam“, která už si na tohle oslovení vypěstovala alergii. Zase – neděláme si nějaké právo tu moralizovat a kázat (sakra, vždyť říkám, že ten článek se píše strašně), ale součtem hlasů pro subíka-chlapa a pro subíka-hadr vychází výsledek dost jednoznačně. Když někdo nic nemá, co na něm chcete ovládnout? Tělo? Pche. O to jde málokomu. Nebo přinejmenším ne v první řadě.
Upřímnost – ano či ne?
Zajímavá debata se rozvinula i na téma, jestli má jeden před druhým být maximálně upřímný a otevřený. Má, i když svou upřímností může zranit a říct věci, které bolí? Nebo nemá a spíš se čeká tlučení hlavou o zem a ubíjení vlastních myšlenek? Odpověď je zřejmě zakuklená kdesi v hloubi osobnosti osloveného partnera. Pokud jste upřímný k někomu, kdo je dostatečně silný a sebevědomý, neměla by upřímnost nic ohrozit a ničemu vadit. Samozřejmě, především za předpokladu, že to ten druhý umí unést. A pokud vy máte jistotu, nebo přinejmenším tušíte, že to dokáže. V diskuzi se objevilo jméno imaginárního Franty Vomáčky, který se má stát milencem imaginární čubičky. Jak přijmout fakt, že čubička oznámí dominantovi, že by se chtěla s Frantou Vomáčkou vyspat, protože jí vzrušuje? Vycházejme z toho, že podobné situace – tedy zapůjčení čubičky k Vomáčkovým na večer – Pravidla dané dvojice umožňují. V první řadě je potřeba si uvědomit, že čubička – a ani nikdo další – tím, že sdělí svůj názor a svoje pocity, ještě nic z řečeného nedělá. A partner má právo, nebo spíš povinnost – zareagovat taky upřímně. Pokud nedá najevo svůj nesouhlas, může se čubička cítit pověřena k tomu, aby myšlenky o péru Franty Vomáčky rozvíjela dál. Pokud je rozvine a za čtrnáct dní se dočká znovu neutrální reakce, nemůže se nikdo divit, že si pomalu začne s Vomáčkou domlouvat rande. Řekněte ne, a pokud váš vztah funguje, pokud je zdravý, čubičku myšlenky na reál opustí. Celé je to o komunikaci. Zase. O komunikaci a o důvěře. Jeden řekne, že něco chce, ale nemusí to nutně být nátlak. Prostě – chtěl bych obvykle znamená jen Chtěl bych. Nic víc, nic míň. Nehledejte v tom „Chci to udělat, abych ti ublížil.“ Poslechněte si to a řekněte – dobře, chceš to a já s tím souhlasím. Nebo: ne, nepřeju si to. I to je totiž upřímnost, umět říct ne. Na druhou stranu se naučte jednu věc: když jste upřímní a partner vás odmítne, odpusťte si protažené ksichty, zklamání a následnou blbou náladu. Na to totiž právo nemáte. Protože i partner má práva...
-ČP-