Spanková matematika (Autor: LatexVal)
Ležím na břiše na posteli a jsem tak fikaně přivázaná řetězem za ruce, abych neviděla, co se děje za mnou. Snažím se ohlédnout přes rameno, ale stejně nic nevidím. Pán šustí v tašce a to nevěstí nikdy nic dobrého. Ten zvuk moc dobře znám. Přehrabování, rachtání, šustení, chrastění... Nikdy nevím, co přijde. Už ho cítím za zády, pro jistotu se neohlížím. Dostávám kuličkový roubík. „Tak si trošku zopakujeme počty, abys nezapomínala,“ dí zlověstně Pán. Počty? Jaký počty? bleská mi hlavou. Jenže než stihnu pustit mé myšlenkové pochody do věty rozvité, Pán pokračuje: „Teploměr je za plus dvě, důtky za mínus jedna.“ Sakra, snad si to budu pamatovat.
(Jen pro malé objasnění, teploměr – ta placatá dřevěná věc – byla kdysi skutečným teploměrem. Kousek dřeva s trubičkou rtuti, který mnohdy zdobí venkovní terasy. Rtuť se rozbila, zbylo jen krásně opracované zaoblené dřevo. A můj vynalézavý Pán i tento – pro všechny ostatní vanilkové jedince – nepoužitelný zbytek teploměru dokázal zužitkovat na spank. Musím říct, že je u mě obzvlášť oblíbený.)
„Takže... abys to neměla tak jednoduché, začneme na třiceti sedmi.“ Jen tiše přikývnu a na prázdno polknu. Můj Pán už ví, že tohle gesto symbolizuje moje očekávání a vzrušení z toho, co přijde. Pak se na mou holou prdelku sesype smršť ran teploměrem. Nečekám to. Jsem úplně vykolejená a samozřejmě neschopná toho, abych ze sebe přes roubík vyhuhlala správné číslo. Odhadnu a plácnu počet. Musím to dvakrát zopakovat, protože mi není přes kuličku v puse rozumět. „Špatně!“ Ani to nemusel říkat, věděla jsem to. „Tak začneme znova, zase třicet sedm.“ Pán mi sundává roubík, solidně slintám, za to by se nemusel stydět ani bernardýn. Opět přikývnu.A zase se na můj zadek snese série ran, tentokrát teploměrem i důtkama. Snažím se zašlapat vzrušující pocity a soustředit se na rány.... plus dva, plus dva, plus dva, mínus jedna, plus.... sakra.... kolik? Mínus jedna...45? 44? Kruci, a jsem v prdeli! Nemyslela jsem si, že mi bude dělat problém přičítat dvě a odečítat jednu. Stydím se. Měla bych se vrátit do zpátky školy. Nejlépe mateřské! Výsledek mám zase samozřejmě špatně. Abych to neměla tak jednoduché, Pán mě ozdobil kolíkem s ocasem do zadečku a na kudičku jsem dostala kolíčky. No a pak se mám soustředit! „Tak a teď začneme naposledy!“ zazní přísný hlas za mnou. Pán lehce v kadenci ran ubral. Byla jsem mu vděčná. Tentokrát mi to šlo o poznání líp, možná i proto, že jsem hlásila (nebo spíše šeptala) výsledek po každém úderu nebo maximálně trojúderu. Nevěřila bych, že mi bude dělat problém přičíst k počtu byť jen číslo šest. Vzrušení se stupňovalo, ale já se snažila. Rány dopadaly, zadek začínal štípat a kundička pulzovat... Důležité je, že tentokrát byl výsledek přesný. Myslím, že už si pro příště, až budu klečet, dám pozor na to, abych ty minuty při klečení spočítala správně... A pokud ne, Pán mi prý přidá další nástroje s dalším plusem a mínusem čísel. A to už potom, vážení, bude jiná matematika! :-)
-V-