Říjen 2011: Jsme tolerantní vůči tomu, co sami nevyznáváme?

11.10.2011 14:34

Otázka, na kterou řada z vás určitě odpoví - ano, jsem tolerantní. Ale - sáhněte si do svědomí. Hlouběji... Ještě hlouběji! A zapojte se do naší diskuze... Téma měsíce října otevírá rozhovor s člověkem, který se až neuvěřitelně otevřel. Který dal najevo, že ho případné odsouzení příliš nerozhodí - vždyť ten, kdo soudí jiné, sám nad sebou vynáší rozsudek. Radka ví, že postavení její a jí podobných ve společnosti není jednoduché. Ale štěstí jí to rozhodně nesebere.

 

Samozřejmě má i svoje občanské jméno, které v téhle chvíli není vůbec důležité. Na internetu vystupuje pod přezdívkou, kterou pro účely našeho povídání trošku upravíme. Radka je TV. Přeloženo: muž, který nejen ve svých fantaziích prožívá roli opačného pohlaví. Transvestita je podle slovníku člověk, který se rád převléká do oblečení, příslušejícího opačnému pohlaví, ale jinak v běžném životě fungující normálně. Následující povídání vás snad přesvědčí o tom, že se slovník plete. Normální je totiž obojí – i ta druhá část jeho – nebo spíš jejího – pyšného Já. Pyšného na to, že na rozdíl od řady dalších dokázala jít za svým štěstím.

Radko, jak těžké bylo si vůbec přiznat tvoje touhy?

To je pro mě hodně dlouhodobá záležitost. Lákalo mě to dlouho, jen jsem nevěděla, kudy do toho vejít. Přiznat si to zase nebyl až takový problém. Zprvu jsem si ale myslela, že to je jen chvilková věc – převleču se na hodinu, dvě, a pak zase zpátky do klučičího. Tohle jsem si myslela snad deset let. Že to je vlastně to jediné, na co se dá v téhle věci reálně sáhnout. Na chvíli se převléct, vlastně si trochu pohrát a pak zase zpátky do normálu. Jenže teď jsem poznala, že mě to vtáhlo mnohem víc, než jsem tehdy čekala. Tím impulsem bylo seznámení s Lenkou, mou současnou partnerkou.

Když si to přiznáš – uleví se? Cítíš se šťastná? Nebo jaký byly pocity poté, co sis udělala jasno? Někdo by se lekl, že – až tak…?

Někdy se možná opravdu až leknu. Vždycky jsem to chtěla – cítit se holkou, oblékat se tak, umět se tak chovat. Ale ty představy tehdy byly úplně jinde, opravdu to bylo o dvou, třech hodinách. Dneska je to tak, že nemám problém začít být holkou v pátek a vydržet to až do neděle, když jsme spolu. Složité je to až pak – cestou domů se přinutit myslet jako muž a nepřijít domů a neříct – Já se na vás tak těšila… Podobné to je, když máš zvednout telefon a nepřeřeknout se.

A daří se to? Ono to chce asi opravdu silné vnímání situace, aby člověk i na veřejnosti přiznal, jak to má.

Neříkám, že jsem stoprocentní – někdy mi to ujede i jako klukovi, myslím řeč. Ale naučila jsem se mluvit jako holka, a to i tehdy, když na sobě nemám ženské oblečení, například v obchodním centru. Pak mě Lenka upozorní – víš, žes mluvila jako holka a pár lidí se otáčelo? Už se mi to několikrát stalo, ale mě to bylo jedno.

Co v takové chvíli cítíš? Stud? To by byl asi naprosto zbytečný pocit.

Stud to určitě není. Jak mi Lenka jednou řekla – tohle je v hlavě. Hlavně v hlavě. Je potřeba se nad to povznést. Cítím se vlastně normálně. Většinou, nebo spíš vždy – to jsou anonymní lidi, anonymní města. Není tam nikdo, s kým se stýkám v běžném životě.

Jsi ženou a zazvoní telefon z práce. Co pak? Už se někdy stalo, že ses nedokázala přepnout včas?

Už se mi to stalo třikrát, dvakrát doma a jednou v práci. Vždycky jsem to přešla, tedy… přešel… a dělal jakoby nic. Tedy, třikrát jen pokud vím. Možná se mi to stalo víckrát a člověk si to třeba ani neuvědomil. Faktem ale je, že se teď někdy kontroluju, jak mluvím – jestli jako muž nebo jako žena.

Znamená to tedy, že jsi v té roli s přibývajícím časem víc, než dřív? Jsi už na maximu myslitelného nebo jsou zatím hranice ještě v nedohlednu?

Nepochybně výrazně víc, než dřív. Dřív jsem o tom jen snila, teď to žiju. A maximum je doufám ještě hodně daleko.

Máš představu, kde ty hranice mohou být? Kam až to chceš ve svých snech dovést?

To nemám. Ale ráda bych třeba šla takto do kina. A úplně z říše snů je jít do opery v dámských šatech. Ale to je i o financích, pořídit si večerní dámské šaty na míru není legrace.

Když přemýšlíš o šatech a opeře – každá druhá, nebo spíš devět z deseti žen – v takové chvíli přemítá nad tím, jak vypadají, co postava, boky… Tohle taky řešíš?

Jasně, že přemýšlím, ale v tomhle ohledu hodně pomáhá Lenka, která říká, že mám skvělou figuru. A prsa – na tom se musí ještě zapracovat, je potřeba pořídit dobré vycpávky.

O tvojí orientaci ví Lenka, ví o ní pár známých na internetu. A ještě někdo?

Nikdo další. Není moc důvod, aby tohle někdo věděl.

Jak jste se vlastně s Lenkou našly? To hledání je asi řádově složitější, než u klasických párů. Na diskotékách nebo v tramvaji se asi dohromady nedáte.

Hodně pomohl internet, chat. Zakládala jsem si místnosti – TV hledá kamarádku a podobně. A pak jsem jednoho dne narazila na nick, o kterém se tu z pochopitelných důvodů nebudu zmiňovat, a zkusila si psát. Nebo tehdy – zkusil si začít psát. Potíž byla v tom, že místo kamarádek tehdy chodili kamarádi a to ještě tím stylem – čau, jak se máš, tak dneska večer v osm pod koněm. To nepřicházelo do úvahy. Takže sem pak onen nick pohřbila a začala chodit na chat jako muž. S tím, že k tomuhle se asi nikdy nedostanu. Tj. nebýt štětka, ale normální holka. To na chatu lidi moc nechápou, ale s Lenkou to dokonale sedlo. Nejméně šest týdnů jsem jí vlastně bála tohle říct.

Bála? Čeho?

Předtím to bylo tak, že kdykoli jsem byla v místnosti s pervers nebo BDSM tématikou a začal nějaký nadějný pokec, tak se to vždycky podělalo. Kamsi to směřovalo, až pak – co máš rád? Dámské prádlo a vůbec být holkou… a odpověď? Tak to jdi do hajzlu. S Lenkou to bylo fajn psaní, cítila jsem, že je to rozumný člověk, byla sympatická. Pak dokonce přišel první společný víkend a na tohle pořád nedošlo – tedy na to, abych to vyloženě řekla. Jenže Lenka během noci několikrát naznačila, že se jí to líbí. No a po návratu jsem to ze sebe prostě dostala. Reakce byla nečekaná, skvělá, bombastická. Holkou jsem dnes vlastně díky ní.

Česká společnost je v řadě věcí zvláštní a netolerantní. Jaký cítíš její přístup k TV?

Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Ono asi záleží na tom, jakou část veřejnosti bereme. Ale čekala bych negativní reakci stylem – hele, buzna. To je právě komické, nejsem gay. Ale nevím, jestli by tomu pětadvacetiletí týpci v hospodách uvěřili. A že je veřejnost neznalá? Proč by taky měla být znalá? Vždyť kolik nás je?

Nemáš někdy pocity, že se třeba stáváš víc ženskou, než chceš? Nerodí se třeba „ženské“ fóbie, které jsi dřív neměla? Jééé, fůůůj, myyyš!!!

To ne, to rozhodně ne. A jestli, když jsem sama, přemýšlím spíš jako žena nebo jako muž? Ufff, to si ani neuvědomuju. Jsem-li zcela sama, tak uvažuju asi spíš jako muž.

Mění se ti vědomí a vnímání běžné reality? Díváš se třeba v televizi víc na pořady pro ženy, než dřív?

Na televizi moc nekoukám, ale články na serverech, určených především ženám, rozhodně čtu. To ano.

A upřímně – s jakým cílem? Cítit se v té chvíli víc jako jedna z nich? Nebo spíš hledat a nacházet užitečné informace?

Hlavně pro informace. Především pokud se týká oblečení nebo bot. A než se zeptáš na to, kolik a kde to oblečení mám, tak rovnou odpovím. Mám letní boty a kozačky. Triko, kalhoty, noční košile, svetr, sultánky, jedny kalhotky. Všechno u Lenky. U sebe doma mám pouze spodní kalhotky.

Asi bychom na tomhle místě měli říct, že máš rodinu. Nemáš někdy chuť si něco půjčit od životní partnerky? Prádlo, kosmetiku, cokoli?

Ne, to ne. Doma nikdy.

Prozradíš i něco z intimní oblasti? Jsi TV, máš ženu-partnerku. Navíc jsi submisivní, ona dominantní. Pro neznalého je těžké si představit technickou stránku věci. Je to hra až do okamžiku samotného sexu, pro který se měníš na muže? Nebo je to dotažené ještě dál?

Tohle je asi složitější. To, co je mezi mnou a Lenkou, není D/s vztah takový, jaký by si ho představili v BDSM klubu. Tam by nás vyhodily obě dvě. Řekněme, že my dvě jsme milenky – jedna s dominantními a druhá se submisivními sklony. Řekněme, že my dvě děláme vše jako klasický pár, pouze s tím rozdílem, že když dojde k souloži, Lenka si bere připínací penis. K souloži mezi mužem a ženou, tedy mezi mnou a Lenkou, vlastně ještě nikdy nedošlo. Ani nám to neschází, ale to se těžko vysvětluje. Dá se říct, že když jsme spolu, tak muž prostě nejsem.

Ale určitě tě to vzrušuje, dráždí… A zdravý normální chlap to dráždění vydrží jen po určitou dobu. Neříkej mi, že vnímání situace očima ženy dokáže i tohle utlumit.

Bože, to ne  Lenka mi normálně pomůže. Nemusím se s tím nikde skrývat, nemusím chodit na záchod… to by bylo děsivý.

Znáš se osobně s dalšími TV? Dají se vyměňovat zkušenosti, názory?

To je těžké. Už jsem si s pár lidmi psala, ale bylo to zhruba v tom smyslu: Máš Paní? – Mám. – Ty jo, takže děláš děvku celej večer, to se máš. Já bych hrozně chtěl rozmlátit zadek, dělat jen to, co chce ona… Prostě plky, plky, plky. Nejsem děvka a necítím se být děvkou. A podobně zaměřenou TV jsem ještě nepotkala.

Umíš si představit, že tě to třeba jednou „pustí“ a řekneš si – to byl úlet…?

Ne, to neumím…

-ČP-