Poprvé v hospůdce na Vinném hradě (autor: Aldebaran)
Dnes je ten den. Den, kterého jsi se tak bála, ale zároveň si přála, aby už přišel. A také aby už byl za tebou. Myšlenky v hlavě vytváří trochu zmatek.
Jako obvykle jsi dopoledne přišla do své hospůdky. Dnes se ale cítíš nesvá. V obojku sem běžně nechodíš. Máš co dělat, aby ses nečervenala. V obavě zkoumáš pohledy kolegů, hostů, jestli si toho všimnou. Uvnitř je ti horko, v krku trochu vyschlo. Překvapivě se ale nic moc neděje. Na chvíli tě konejší myšlenka, že jsi snad obojek decentní vybrala - takový, který si lidé se šperkem možná spletou. Snad.
Obsluhovat celý den v obojku po tobě chtěl. Neznámý Pán, který má možná dnes přijít. Neznámý, se kterým si již nějaký čas na webu píšeš, ze kterého máš hlavu zamotanou a vlastně o něm vůbec nic nevíš. Jsi na sebe naštvaná. Jak jsi tohle mohla dopustit, kam tě duše zavedla, bojovala jsi, teď tu ale stojíš v tom proklatým obojku. Nechápeš vlastně proč. To přece není možné, vždyť on ti jen před časem napsal, že se dneska možná přijde najíst. A že máš být na place v obojku, aby tě poznal. Proboha? Jak takové blbosti jsi dopustila?!? A co si o tobě pomyslí kolegové, když už normálně na place nejsi, uvěřili snad té historce, že si to zase zkusit chceš ??
Z úvah tě milosrdně osvobodí první hosté. Objednávky jsou a denní provoz se rozeběhne jako každý den. Čas běží. Obojek už ani nevnímáš, občas vidíš, že se někdo podívá, ale co vlastně. Však hosté jsou spokojení, jídlo chutná, pivo teče. Přijde vlastně? Už je tolik hodin? Uvědomuješ si, psal možná. Nebo tu už byl a nestála jsi mu za to? Myšlenky v hlavě víří jak lístky ve vánku.
"Paní prosím objednám... Vy máte ale hezký obojek. V kolik končíte?" Krve by se v tobě nedořezal, co je to za postaršího podivína? To nemůže být on proboha. V šoku se slyšíš vykoktat "ne to není obojek, co jste si vybral?". Na internetu je ale spousta falešných, napadá tě. To snad ne, běžíš dozadu a vztek cloumá celým tělem, co jsi to za pitomce. Co tu dělám, obojek máš chuť si strhnout a k nohám toho idiota s ním praštit. Někdo další ruší, zase mastíš po place, dneska je tu fofr. Bezmyšlenkovitě děláš co je třeba, čas oběda se přelévá do odpoledne, snad trochu klidu přijde. Ach jo.
Hosta snad ani nevnímáš, "slečno prosím můžete?" "Ano?" "Ta polévka je dnes nějaká divná říká host" "Prosím???". Však víš, že dneska máte polévku skvělou, co je to za blbost, hlavou ti běží, nakloníš se blíž, skoro znuděně říkáš "To je asi omyl?" "Čubko ta polívka je přesolená, pojď sem a ochutnej ji sama". Neznámá vlna tělo ti rozechvěla. Ten tón a tvrdost v hlase nešla přehlédnout. Je to on??? Během vteřiny ti hlavou bouře prolétla, ten pocit neznáš. "A..ano , Pane" slyšíš se stěží vykoktat. Pomalu se skláníš k té polívce, abys ji ochutnala, trvá to věky a na krku cítíš ten pronikavě pálivý pohled; cítíš, jak si tě vychutnává. To snad není možný, studem by ses do země propadla, odejít ale nejde, ruka se ti třese. Krátce zachytíš ten pohled v očích, to se nedá, hned je sklopíš, sakra po bradě ti stéká pár kapek té polívky, ježíš proč se tak stydím, úplně červené tváře. Co to je?? Obličej se ti křiví, to je fakt strašně slaný, kterej blbec?? „Pane to je…” snažíš se něco vykoktat... „Ticho čubko! Ta polívka je děs, odnes to a tohle si vem, to je tvůj trest!!". "a-ale to..." Nevěřícně zíráš na malou zabalenou červenou krabičku. To gesto a pohled které Pán udělal ti pusu jak roubík zavřel, jen se slyšíš pípnout "ano pane" a polívku i krabičku dozadu odnášíš.
Sednout si musíš, srdce buší jak o život, tohle nechápeš, tohle nedám, to není realita. Štípeš se do tváře a sen se rozplyne. Sakra. Ta krabička tu stále je. "Rozbalit!" v rohu psáno je. Tak to ne, do pr... okamžitě to vyhazuju a tuhle frašku končím mysl rozhodne a krabička na stole najednou rozbalená je. Cože? A když v ní vidíš anální kolík a dvě svorky tak ta rychlost srdce by doktora porazila. Třesoucí se rukou bereš červenou kartičku, která u těch věcí leží. Tak tohle už je moc. To ne. Na zadní straně čteš "Čubko, za trest si do zadku strčíš kolík a na své kundí pysky si dáš skřipce. Pak se vrátíš na plac a budeš dál obsluhovat, dokud nedojím svůj oběd”. Čteš to dokola a dokola, mysl tomu odmítá uvěřit a pak už jen temno je...
Snad si nikdo ničeho nevšimne, bleskne ti hlavou. Studem se holka propadneš, v duchu ti jde, horko ve tváři cítíš a zas celá červená nejistým krokem se vydáváš k nově příchozím hostům. Krok, druhý, svorky na kundičce pekelně bolí, kolena se k zemi lomí, volby není, dál jít se musí. Kolík v zadku jak všichni rohatí cítit je, krokem jak námořník, pomalu a toporně belháš se dál. Na ten úděl se zvyknout nedá, co to v duši je, že tohle ti ta subina dělá? Ústa sama "co si dáte" z hostů tahá, mysl ale jinde tápe, nechápe jak jsi se vzadu octla a ten strašný kolík si do zadku dát mohla. Napadne tě, že cestou na bar budeš muset projít kolem stolu, kde sedí On. To ne, uvidí mě takhle. Ta myšlenka ti zase rozklepe kolena a ve tváři hoří červená. Jiné cesty ale není. Snad se nedívá, snad si mě nevšimne, pomalu jak myš proploužit se zkoušíš. Ty skřipce jak tyrani zarývají se a jít rychle se nedá. Jinam než na zem před sebe dívat se netroufáš. "aaa, au" vyjekneš najednou, sakra, blbě jsi šlápla, tyrani ti to dávají sežrat. Polekaně se podíváš Jeho směrem. Na okamžik se vaše pohledy setkají. Okamžitě zrak sklopíš, ten pohled se ti do hlavy vryl. To ne! Ten spalující, pronikavý, provokatérsky zlomyslný pohled cítíš; cítíš, jak si na tobě pochutnává, ty tu stojíš ponížená, ten pohled si tě vychutnává. Tělo zase tuhne, srdce buší, mysl křičí. Každý krok věčnost trvá, snad kilometr ještě zbývá.
Vztek a zmatek lomcují tvým tělem, tohle přeci nejsi ty, co tady dělám, co tu blbnu? Tohle si budeme muset vyříkat, tohle není možný. Další vír myšlenek honí se hlavou, až tě vytrhne druhé přetékající pivo, které točíš pro nové hosty na čtyřce. Sakra. Pěnu otřít a už jim je neseš. Krok je už jistější a ani ten kolík v zadku už tolik cítit není. Uvědomíš si myšlenku, která se ti pokoutně do hlavy vkrádá, ona tam vlastně byla celou dobu, jenom někde dole, vzadu skryta. Že to vlastně možná dokážeš. Jsem snad na sebe hrdá? Hrdá?? Co proboha? Takhle myšlenka s tebou zase cloumá a zmatek v hlavě dělá. Jsem snad opravdu subina?. To pivo, ježíš, běžím. Ale sakra to je zase okolo Jeho stolu. Pohled do země, teď se tam rozhodně nepodívám, jdu!
"Slečno, prosím!" On? To řekl On? "a..ano?". Zas ten pohled, tvůj stud, svorky tyraní a kolík anální, jasné gesto a blíž se blížíš. "Čubko, pojď sem, chci si tě zkontrolovat. Sem si stoupni!" . „a..ano Pane“ "Blíž, čubko tady. Víc se rozkroč!" Stojíš tam, díváš se před sebe do země jako bys tam díru vypálit chtěla a rovnou do ní propadnout celá. Strašně se stydíš. Už dávno jsi vzdala řešit, co v hlavě letí, bordel emocí jak na plátně od Varhola. Ještě že tu moc lidí není, snad nikdo tě nevidí, trochu tě to uklidní. A pak šok ti tělem jak blesk projede, co si to dovoluje!?! Jeho ruku v klíně cítíš, jeden prst, dva, jemně a pak razantně. Facku máš chuť mu vrazit, však posledně jsi blbce co ti na zadek sáh k zemi poslala, ale ty dvě natočený piva v ruce držíš a kam dát je nemáš; jak neviditelná pouta ti ruce drží. On si hraje s tyrany? Tělo se ti bolestí kroutí, zuby zatínáš, tohle přece dáš. A uvědomíš si, že jsi dole úplně mokrá. A že to není teď ale vlastně už pořádnou dobu. Co vlastně jsem? Okolí tmavne. Kdo jsem? Čubka jsem? Cítíš ty dva prsty v kundičce. Tyrani se zakousnou ještě víc. Kolena se podlamují. Ne, ty piva v ruce, nesmím. Úplně uvnitř. G bod. Vychutnává si mě. Strašně se stydím. Kolík, moc dobře víš, že při análu máš mokré orgasmy. Ne, to nesmím. Oči zavřené. Černý vesmír. Znova temno.
"Čubko!...Čubko... podívej se na mě, vrať se!". Matně z dálky slyšíš. V mlze vidíš. Ten pobavený pohled, vysvětlení nepotřebující výraz. "a a ano" Vnímáš ten oheň dole, úplně mokré kalhotky. Už vidíš i ostře tu loužičku dole. "Čubičko, snad už odneseš ty piva, nechceš nechat hosty přece čekat?" Ten hlas jako by hladil? Nevíš, nechápeš, ty piva jsou na čtyřce, říkali snad že na piva dlouho čekali, možná, nevíš, vzadu jsi, rozechvělá se kolíku a tyranů pokoušíš zbavit. Odměnou před cílovou rovinou vysvobození peklo proskočíš a nakonec to přece rozdýcháš. Sílu sbíráš, nabíráš, tohle si vyřídíš. A tak už zase ty plná hrdosti za Ním jdeš.
Stůl je prázdný. Jen pár bankovek a mincí u rohu stolu leží. Nevíš co na to říct. Vždyť ho neznáš, nevíš kdo je. Stalo se to vlastně? Nebo ne? Vchází další hosté. Bereš ty bankovky ze stolu a nevíš, co si máš myslet. V tom ti zrak spočine na malé červené kartičce…