Nejen o šuplíkách... (Autor: LatexVal)
Nikdy jsem nesnášela škatulkování. Ať už jako malé dítě, kdy jsem se vymykala svou zlobivostí, tak jako teenager, kdy jsem byla značný rebel. Mantinely nejsou pro mě, a když se mě někdo do nich snaží ukotvit, je zle. Ani teď to nesnáším a sama to nedělám. Nelíbí se mi poznat člověka a hned mu dát nálepku „On je takový či makový, patří tam a tam, tak by se podle toho měl chovat“. Člověk se tomu ale asi neubrání, aby ho neškatulkovali jiní. Už teď, v tudle chvíli, jsem okolnostmi strčená do šuplíku BDSM pozitivní. Slýchám ze všech stran, co se musí, co bych měla a neměla jako „správná“ subinka dělat, jak bych měla či neměla vystupovat a že se támhle či tohleto nehodí, tohle si nemůžu dovolit...Nepotřebuju se podobat nějakému ideálu. Nechci být ta správná subinka, která je vzorem. Já jsem prostě svá...Toleruju ostatní, tak se snažte tolerovat i vy mě. A že nejsem správná pro toho či onoho? Důležité pro mě je, jak mě vidí můj Pán. Jestli jsem pro něj, co očekává. Na tom jediném záleží. Pro něj jsem ochotná se změnit, přizpůsobit, ne proto, že je to či ono všeobecně vyžadovaný kodex. Na druhou stranu musím zmínit, že ctím všeobecná pravidla, která mají smysl. Jako třeba, že se na srazech nefotí do lidí, že se respektuje soukromí ostatních, že nemám právo mluvit jiným do jejich způsobu života (a to ani BDSM života) a poučena okolnostmi posledních dnů ctím i to, že není dobré míchat se do ostatních a zasahovat do jejich byť nevinně vyhlížejícího škádlení. Tyhle pravidla (a i jiná zde nezmíněná) respektuji a nemám s nimi problém, protože mají vnitřní smysl. Ale to, jestli se někomu nezdám jako správná sub, protože Pánovi nevykám a nebo se vůči němu chovám s menší submisivitou, než se někomu může jevit, neberu.
Poslední dobou slýchám různá varování. Člověk je tvor závistivý a nic ho nepopudí více, když sedí na své hromádce neštěstí a vidí, jak se jiní radují. A tak spřádá svůj malý český lstivý plán, jak toho druhého maličko pošťouchnout, aby na té hromádce seděl s ním. Aspoň jednou půlkou zadku. Vaše štěstí mu leží jako hořký knedlík v krku. Proč vy máte právo na tolik krásných chvil, na spokojený život, na štěstí, na lásku, když jemu se právě nedaří a i ta poslední hromádka se mu sype? Tak závidí, chce taky, kope kolem sebe a nebo jen tiše a nenápadně ubližuje malinkými krůčky, jemnými větami vypouštěnými v pravý čas před správnými lidmi. A tak se ptám: Mám vůbec zapotřebí do nějaké takové komunity patřit? Do komunity plné záště, zrady, přetvářky, vzájemných pomluv, hanění, intrik? V běžném životě se tomu úmyslně vyhýbám a musím říct, že se mi to zatím daří velice dobře. A tady se budu dobrovolně snažit přiřadit mezi něco, kde se mi jinak nelíbí? Ano, je to hodně nadnesené. Nikdy to není jen bílé nebo černé. A proto ani tady nemůžu říct, že jsou všichni špatní, to rozhodně ne! Určitě se tu najdou i lidé, kteří za to stojí, kteří mají čest, mozek v hlavě a hrají fér hru. Jen mám pocit, že člověk před blbostí opravdu neuteče. Človíček, který objeví sklony k BDSM se najednou necítí tak sám, když zjistí, že není jediný a tak se chce začlenit do „rodiny“, kde mu všichni rozumí. Ale je opravdu nutné mít ke svému štěstí onu pomyslnou rodinu?
Takže... Nechci se nikomu podobat ať už tím, jaká jsem subinka, nebo jak se chovám. Nechci se řídit nějakou šablonou. Je to náš svět! Můj a mého Pána. Jen v něm jsou naše pravidla, která ctím a která jsou pro mě vším. A v tudle chvíli cítím, že ani nechci patřit do žádného veřejně uznávaného šuplíku s jakoukoliv nálepkou. Snad jen s výjimkou jednoho, na kterém je napsáno „Náš nádherný vesmír“.
LatexVal