Moje první kalhotky (Autor: Radka)
Obchodní centrum v centru většího města jak jej znáte. Pod proskleným stropem putují obchodní pasáží desítky lidí z jednoho butiku do druhého, a nebo jen procházejí, neboť hala nákupního centra slouží i jako průchod mezi dvěma ulicemi. Vcházím do haly a zanechávám za sebou mokré stopy, neboť venku je jednoduše řečeno psí počasí.
Do kterého obchodu mířím, to sice dobře vím, leč zatím prohlížím výlohu s televizory a uprostřed haly vystavený nový model jakési japonské automobilky. Pomaličku se šourám k tomu červenému nápisu New Yorker. První nepříjemný poznatek se dostaví ihned po průchodu vchodem, neboť obchod je dvoupatrový a pánské a dámské oddělení spojují eskalátory – přirozeným by tedy bylo vstoupit na eskalátor a nechat se vyvézt o poschodí výš. Jenomže, já jdu udělat něco nepřirozeného… aspoň takový mám dojem já a začínám cítit vzrůstající nervozitu.
Oddělení spodního prádla je ihned vedle eskalátorů – to asi proto, aby bylo dobře vidět i z výšky jezdících schodů na ženy, které se pohybují mezi regály s vystaveným zbožím a vybírají si nový kousek spodního prádla. A ještě jedním detailem, který neunikne mému oku, je vedle eskalátoru umístěná kamera průmyslové televize, jež se právě otáčí a prohledává prostor obchodu.
Zanechám eskalátor i kameru za zády a vnořím se mezi regály. Bílé – juj a jak hezké, a vedle tmavomodré. Krajka i satén, klasické kalhotky, tanga i nohavičkové. No tak jsem tam, kde jsem být chtěla, nebo chtěl? Ne cítím se v tuto chvíli jako ona, jenomže je to absolutně poprvé. Z předchozího víkendu stráveného s Lenkou vím, že velikost by měla být 44. No ale jak to zjistit? Ty hadříčky tam nejsou rozděleny podle velikosti, ale podle druhu, materiálu nebo barvy. To jako mám vzít do ruky nějaký kousek, podívat se jak je velký a podle toho zužovat okruh možných kalhotek ke koupi?
„Uvažuj hlavou a zuž okruh zboží“. Jasně – takže vynechám bílé, vynechám i to hedvábné a zkusím se soustředit na modré a nebo tohle růžové. Jo a taky by to chtělo vynechat to hodně drahé, neboť napoprvé se určitě netrefím do velikosti a tudíž to bude nepoužitelné. Už už chci sáhnout do regálu a podívat se na visačku s velikostí a cenou, když v tom s vedle mě objeví dvě mladší holky, které si mě změří pohledem a poodejdou k jinému regálu s nějakým hihňáním.
Kamera se opět pootočila, ty holky se hihňají a na eskalátoru plno lidí. Vedle mě se objevila další žena. To je šílený, to se nedá. Teď mám i pocit, že se na mě od pokladen dívají i prodavačky, ta kamera nade mnou ta samozřejmě už dávno nesleduje nikoho jiného než mě, ta paní vedle je tu jistě taky jako špion, čekající na okamžik, kdy sáhnu do regálu s prádlem a spustí povyk …… no co to děláte, vy nemravo jeden. Od vchodu se blíží další dvě ženy – to je příliš. Sice ne zbrkle, ale rychlejším krokem mířím k východu a do pasáže.
Uff zde se dýchá mnohem lépe, tady jsem jak normální člověk. Cukrárna. Sedám si ke stolečku a za chvíli mám před sebou kafe a štrúdl. Sedím, ukusuji a srkám kafe. Ne to není možný, že jsem takový srab. Vzpomínám si i na Lenku, která mi říkala, je to hlavně v hlavě - nutné je zůstat uvnitř svobodná a nad věcí. Jo o víkendu to vypadalo logicky a snadno… prostě se dojde do obchodu, půjdeme spolu, bude to vypadat tak, že jsem pouze doprovod a prádlo si kupuje ona. Jenomže to bych se schovávala za její sukni a to se mi příliš nechtělo a taky jsem jí chtěla překvapit tím, že to zvládnu sama. Další myšlenkou je samozřejmě to, že v tom obchodě nikdo neví, že to jsou kalhotky pro mě, je přeci tolik mužů, kteří koupí čas od času nějaký kousek prádla pro přítelkyni. No jsou tací? Já to ještě nikdy neudělal. No asi jsou. Kafe je dopité, štrúdl snědený.
Vstávám, procházím opět vstupem do obchodu a podél eskalátoru mířím mezi regály se spodním prádlem. Na kameru jsem si zakázala se dívat. Ty růžové mě přitahují už z dálky, vůbec jako všechno, co je růžovým. Ale teď které?? Jsou tu troje. Projedu velikosti a našla jsem 44. A hlavně nic se nestalo …. Nikdo nespustil povyk, ani sem nejde prodavačka a neříká, abych to oddělení opustila. Prima, nervozita maličko mizí a sahám do druhého stojánku, jenomže zde 44 není. Ve třetím a posledním růžovém stojánku mám opět štěstí a 44 nacházím. Ouu dvoje, které mohu koupit, ještě mrknu na jedny a na druhé, jedny vrátím na stojánek a s druhými mířím ke kase.
No a teď to přijde. Mladá pokladní, vedle ní kolegyně, povídají si a mezitím pokladní projede čtečkou čárových kódů kupované zboží, převezme peníze a zákaznice odchází. Ještě jedna a jsem na řadě. No to bude děsný, opět se rozhlížím a hledám kde je v obchodě někdo, kdo mě zná a vidí tu ostudu. Kamera naštěstí míří jiným směrem. Paní přede mnou odchází a já podávám pokladní to malé ramínko s růžovými kalhotkami.
Neděje se nic, pokladní si povídá s kamarádkou, ani se mě nijak nedívá, stejně tak jako kamarádka, která svůj hovor doprovází i rozmáchlými gesty, jimiž ukazuje, jak cosi bylo velkého a šíleného. Ufff. Pocit nervozity vystřídal klid, ale jak okamžitě se to změnilo, což mě i příjemně překvapilo. Už i sahám pro platební kartu a hotovost připravenou v ruce, abych tu šílenou chvíli u pokladny neprotahovala čekáním, než se platební terminál spojí s bankou, zasouvám do kapsy, karta se zasune a provede se platba.
„Dejte Ok, PIN, Ok“. Stisknu příslušná tlačítka, vyjede účet, kalhotky mizí v malé igelitové tašce, k nim pokladní přikládá účtenku, podává mi taštičku – „hezký den a nashledanou“.
Mám je dodnes, ono těch prvních se budu jednou zbavovat nerada. Od té doby jsem podobnou nakupovací proceduru absolvovala již několikrát. Vždy už bez nervozity, úplně v klidu, s důkladným prohlídnutím prádla zda se mi líbí nebo ne, jak je ušité, zda někde nebude škrábat apod. A hlavně – nikdy nikdo povyk nespustil.
Hold vše je jednou prvně.