Lentilkové odpoledne (Autor: LatexVal)
Nebudu tu sáhodlouze vypisovat, jaké tresty mám za sladkosti mimo povolený režim, faktem je, že jsem hřešila. A tak jsem musela Pánovi přiznat jedny malilinkatičké lentilečky, které jsem tajně slupala v práci. Pán jen přísně pokýval hlavou, prý se mám těšit na trest. A jaký by to byl trest, kdyby se v něm ty lentilky neobjevily také. Ty jedny maliličkatý lentilečky se ukázaly jako pěkný mrchy, protože, když je přede mnou Pán vysypal na talíř, tak už tak malilinkatý nebyly. Rovných 32 kousků! Potvory jedny rozmnožený! Když jsem je jedla, přišlo mi, že jich je v krabičce snad jen deset... Dostala jsem trest, každou tu lentilku musím podržet mezi zubama a Pán mě u toho švihne rákoskou. Nesmím ji pustit. Nesmím ji překousnout. A samozřejmě ji nesmím ani sníst, musím ji po každé ráně potupně vyplivnout na ubrousek.
A tak je přede mě vysypal na talíř. A než odešel do sprchy, si je ještě přepočítal. Ha, udělal mi čáru přes rozpočet! Nejdřív jsem je narovnala po obvodu celého talíře a ještě jsem je srovnala do barevné duhy. Vyšlo to naprosto dokonale do poslední lentilky. Pán než odešel, tak si toho všiml. Pak mě to napadlo! Fikaná myšlenka! Čtyři lentilky jsem schovala a kruh lentilek po obvodu talíře posunula tak, že v podstatě nebylo poznat, že tam něco chybí. Pokud si to ovšem nebude přepočítávat :-) Nepřepočítával. Možná to udělal schválně. Nevím. A pak to začalo. Každou lentilku jsem dostala mezi zuby. Nedala jsem si ji naplacato, to by bylo moc jednoduché. Za každou jsem dostala ránu rákoskou. Rány byly nečekané, promyšlené... Miluju to napětí, když nevím, kdy dopadne nástroj na zadek. Nejdřív hlazení dlaní... pak se dlaň zvedne a já čekám ránu. A ona nepřijde.... pak hlazení rákoskou a najednou švih! Nejednou mi lentilka ze zubů vypadla, protože jsem s úlekem vykřikla. A tak jsem musela znovu. Kdybych se asi soustředila na lentilky, nevypadla by ani jedná, tím jsem si jistá. Ale já se chtěla soustředit na zadeček a na přicházející rány. A pak to takhle vypadalo. Dokonce jsem ji dvakrát překousla. Baví mě ta hravost... Bavilo mě, jak mi je Pán podával na dlani a já je zkoušela přímo z ní bez pomoci mých rukou dostat mezi zuby. Zdánlivě jednoduchý úkon, ale pro mě moc znamenal. Doslova jsem z jeho dlaní přijímala trest.
Poslední lentilku mi natlačil do pusy, prý si ji můžu sníst, že je to odměna za statečnost a já si ji zasloužím. Nezasloužím. Vyplivla jsem ji. Pán zřejmě nechápal. Jak si můžu zasloužit poslední lentilku, když vlastně není poslední? Nemohla bych ji sníst, zhořkla by mi v puse. A tak jsem se poslušně zvedla a položila před Pána poskládaný kapesníček. Když ho rozbalil, byly v něm ony čtyři ulité lentilky. Jen se usmál. Takže vlastně poslední rána nebyla poslední a poslední lentilka nebyla zasloužená. Někdy mi přijde, že toho spanku nemám pořád dost a tak jsem si ty čtyři poslední rány opravdu vychutnala. Znovu jsem si opět potvrdila, s jakou hravostí k tomu můj Pán přistupuje a jak jsem s ním šťastná.