Jak se z manžela stane Pán (Autor: Kitiara70)
Kde vlastně začít? Nejlépe rovnou přiznáním,že jsem submisivní. V normálním životě přiměřeně,v sexu absolutně. Jak dlouho to vím? Nejspíš už od dob puberty, v době hledání prvních lásek, v době prvních sexuálních fantazií. Jen jsem to tenkrát neuměla pojmenovat. Pojmenování toho, co jsem, poznání toho, co hledám... to vše přišlo až o pár let později. A za dalších pár let už jsem přesně věděla co chci, co nechci, proběhlo několik šťastných i méně šťastných let. Po jednom velmi nevydařeném vztahu,v okamžiku, kdy jsem nikoho nehledala a ani nechtěla, vzniklo úplně obyčejné kamarádství. Nevěděla jsem, čím mě láká úplně obyčejný chlap, ale bylo mě s ním dobře, měli jsme společné zájmy, stejný smysl pro humor. Časem došlo i na sex a tady se ukázal první problém. Odmítal se o sexu a cokoliv s ním spojeným bavit. A zkuste přiznat svoji "úchylku"někomu, kdo se odmítá bavit byť i jen okrajově o této oblasti. V době, kdy jsem váhala jak dál, přišel šok v podobě těhotenství. Další pokračování připomínalo hezkou "červenou knihovnu". Svatba, první dítě, druhé dítě. Spokojené manželství, dvě zdravé děti... jen já byla čím dál víc zoufalejší. Submisivita se nedá odložit, když se člověku nehodí. Dá se potlačit, ale nikdy se jí nezbavíte. A já už jí potlačovala skoro celých pět let. Za celou tu dobu jsem nebyla schopná dotlačit manžela v této oblasti k jakékoli komunikaci, ale přesto mě k němu stále cosi táhlo.
Náše manželství nakonec zachránil počítač a výpadek proudu. Dopoledne jsem zapla PC a ten automaticky najel na poslední otevřené stránky. Ty stránky projížděl v noci manžel, než vypadla elektřina. Jaký byl můj šok, když jsem hleděla na porno z oblasti BDSM. Neváhala jsem a večer čekala manžela otevřená stránka na PC, otevřená lahev vína a velmi neodbytná manželka. Byl to dlouhý večer a ještě delší noc. Manžel totiž konečně přiznal, že je dominantní. A pak si jen v šoku vyslechl, že to je přesně to, co potřebuju. Jenže zatímco já už si to přiznala dávno a vyrovnala se s tím, on to přiznával těžko sám sobě, natož aby se s tím vyrovnal. A tak se stal kromě mého manžela i mým Pánem.
Ano, není to jednoduché. On musel překonat ještě spousty zábran, já občas musela decentně vést. A děti také rodičům moc prostoru v tomto směru neposkytují. Ale jde to. Přes den vzorná matka a manželka, v noci ta co klečí u nohou svého Pána. Protože tam kde oba dva chtějí, tam se společná cesta vždy najde.
Určitě to není jednoduché. Naopak. Je totiž daleko jednodušší jít na schůzku s někým cizím, kdy oba hned od začátku víme co jsme a o co jde. Tam jsou role hned rozdány a není mnoho co řešit. Zato když s někým 4 roky žijete a tajíte své sny a touhy, je sice hezké, pokud zjistíte že i ten protějšek dělá to samé, na druhou stranu, už jste se vůči němu "zabydleli" v roli normálnosti a teď by jste měli spoustu věcí změnit.
Ten první večer a noc, kdy jsme oba sahali do své "13 komnaty", byl myslím pro obě strany psychicky náročný. Ale muselo to být, museli jsme se aspoň v úrovni komunikace otevřít jeden druhému.
Ovšem ani po této noci to nebylo o "cvaknutí vypínače", který by okamžitě rozsvítil to, co v nás je a my začali realizovat vše, po čem jsme toužili.
Já to měla o něco snažší, než manžel. Dávno jsem se srovnala s tím, kdo jsem, prožila pár D/S vztahů, věděla přesně, co chci, co se mě líbí, co mě uspokojuje. Manžel takové štěstí neměl. Zablokovám výchovou a špatnými zkušenostmi věděl sice po čem touží, ale nikdy nic z toho neprožil reálně. A navíc nás oba svazovalo vědomí, že celý náš vybudovaný vztah se posune někam trochu jinam. Po té cestě jsme se vydali spolu, pomalu a postupně a nevěděli jsme - a vlastně ani teď nevíme - kam až nás zavede.
Ale bylo pro mě krásné a osvobozující, když jsem poprvé dokázala odhodit jakékoli zábrany a klečet před svým Pánem, dát najevo jak mě to dělá dobře. A tak pomalu, krůček po krůčku já odhaluju svou submisivní stránku a Pán svoji dominanci a nadvládu.