Hravost mojí čubičky (Autor: Černý Plamen)
Musím se přiznat k jedné věci - a přiznávám se k ní rád a naprosto veřejně. Val mě nepřestane fascinovat, její přirozený přístup, bezprostřednost a taková... živočišnost, s jakou si hraje, to je něco neskutečnýho. Její fantazie je, zdá se, bez hranic a jestli mě tu ona tu a tam chválí, tak já s radostí oplácím stejným. Občas sem hodíme nějaký ten kousek z toho, co mezi náma je, nějaký ten střípek, který pro mnohé možná budiž inspirací, ale hlavně ódou na fantazii. Na tuhle vlastnost, která když je vlastní i čubičkám, dělá svět pestřejším a krásnějším.
Byla jedna sobota večer. Seděli jsme spolu v restauraci na večeři. Klasická objednávka, jedno nealko, jedna voda, dvakrát jídlo. Čekáme, povídáme si. Najednou Val vzala jakoby bezmyšlenkovitě do ruky skleněnou mističku, ve které byla čajovka. Zhasnutá. Sáhla do kabelky (a to je asi poprvé, co jsem jí v duchu pochválil za její sváteční kouření), vytáhla zapalovač... Vyndala svíčku z mističky, zapálila jí... Hm, romantika, pomyslel jsem si... Jenže po nějakých pár minutách - nebo sekundách, nebo kdo ví čem (já to nevím, protože v takových chvílích přestává čas existovat), se všechno najednou změnilo. Atmosféra, vnímání, všechno...
Val totiž vzala svíčku do ruky, nastavila vnitřní stranu předloktí, kde je kůže hodně citlivá... oči se jí zakalily vzrušením, rty se pootevřely... Pak dopadla první kapka, vzápětí druhá... A já byl ztracenej. Podala mi svíčku do ruky a nemusela nic říkat. Ta svíčka byla už zpola prázdná a Val neměla dost - pokapanou ruku opatrně oloupala, vrátila vosk zpátky do svíčky a nastavila jí znova. "Mám hroznou chuť na vosk," zašeptala a mě bylo v tu ránu jasno, že to, co jsme nějakou dobu opomíjeli, si ten den ještě pořádně vychutnáme. Oba.
